Kdo začíná hrát jakýkoliv sport vážněji, sní obvykle o tom, že se postupem času dostane až do nejvyšších soutěží. Doufá v účast na mistrovství světa, olympiádě či jakékoliv nejvyšší příčce v daném sportu. Bohužel, jen málo z nich si tento sen dokáže splnit. Brzy totiž zjistí, že mu v cestě nestojí pouze jeho talent a fyzické možnosti, ale také další překážky, které již nemají nic společného s ním samotným, nýbrž pouze se stavem onoho sportu jako takového a byrokracií. Není žádným tajemstvím, že panuje snaha po co nejlepších výkonech. Mnozí sportovci téměř překonávají hranice lidských možností. A každý, do chce závodit v těch nejvyšších soutěžích, to musí dokázat také.

Bohužel, lidské tělo má své limity, za které prostě nemůže zajít. I proto se více či méně otevřeně používají nejrůznější přípravky, které mají atletům pomoci dosáhnout požadovaných výkonů. Ano, jejich použití je přísně zakázáno, avšak kontroly těchto zákazů nejsou příliš časté. Navíc i zde peníze fungují, takže se trenéři mohou za úplatu včas dozvědět, kdo a kdy je bude provádět. Mohou se tudíž připravit, případně se domluvit na tom, že onen náhodný odběr vzorku nebude až tak náhodný. Peníze samozřejmě mluví i do jiných záležitostí. Například je možné zaplatit rozhodčím, aby nás nechali vyhrát. Jistě, není to čestné, avšak například v nejvyšších fotbalových či hokejových soutěžích se podle všeho jedná o poměrně běžnou praxi.

Pokud si toto vše uvědomíme, můžeme se pak ptát, zda to lze vůbec ještě nazývat sportem. Jistě, nijak to neumenšuje výkony jednotlivých závodníků, avšak zdá se, že ty se stávají čím dál méně důležité. A to je rozhodně škoda. V každém případě to vypadá, že by byla potřeba kompletní reforma sportovních organizací, avšak k tomu nedojde. Funkcionářům to vyhovuje, neboť z toho mají peníze, divákům je to prakticky jedno a sportovců se prakticky nikdo neptá. A to je velká škoda.